Pohádka o vymyšleném trvalým kulturistovi

Jeden člověk měl určitou touhu. Tou touhou bylo vymanit se ze systémů, který nastavila společnost. Ze systémů myšlení, uspořádání tohoto světa, do kterého jsme se narodili. Proto se zajímal o permakulturu, alternativní životní styly, zdravou výživu, duchovní vědy, aby ozdravil sebe, svět. Přál si najít svobodu, kterou mu „normální“ život bral. Přál si vyjít z toho otroctví. Vymanit se z něho, žít svobodně, nezávisle na okolí, žít šťastný naplněný život. Když tohle věděl. Šel si za tím. Třeba měl i peníze, tak si pořídil hezký hektar pole, začal tam žít, zasadil vše, udělal vše proto, aby se tam cítil dobře. Jednoho dne si uvědomil, že má vše co člověk potřebuje ke svobodnému šťastnému životu. Věděl, že by měl být šťastný, proč se ale neraduje? Proč si neužívá krásy květiny, která mu vykvetla na záhonu? Křišťálových bambulek rosy na trávě?
Proč se necítí svobodný, vnitřně šťastný, když má vše k tomu co si jen kdy přál? Když dostal vše, co si přál?

Ten člověk si uvědomil, že zapomněl zapojit do svého života své SRDCE.

Přál si vymanit z otroctví peněz, systému, který mu bral svobodu. Celý systém je založen na zdánlivém rozumu, zdánlivé logice, na mysli, egu. Přál si z tohoto systému, který byl založen také lidmi a v dobrém úmyslu ve šťastný život člověka, vymanit. Použil ale při svém úmyslu a tvorbě nového života znovu jen mysl. A myslí vymyslel vše dopodrobna, co nejlépe, aby měl vše, co si přál. Když to vše měl, zjistil, že je stejně prázdný jako předtím. A v otroctví žije i na pozemku. V otroctví mysli, která celý život vytvářela a tvoří. Mysl chtěla, ale srdce necítilo. Nebylo použito. Mysl se stane tím nejlepším nástrojem člověka až za použití srdce. Pouze srdce ji umí dokonale ovládat. Sama o sobě jen myslí a myslí a nakonec nedomyslí…
Žít v srdci. Ne vše co si člověk přeje, je ze srdce. Ne vždy člověka k jeho přáním vede skutečně srdce.

A pohádky je konec