Sporná úroveň mravnej kvality detských časopisov

Otvorený list rodičom, pedagógom a redakciám všetkých detských a mládežníckych časopisov: Milí rodičia, učitelia a vychovávatelia, listovali ste si niekedy v nejakom z časopisov, určených vašim deťom? Ja nedávno áno a upútalo ma tam niečo neblahého, na základe čoho vznikla nevyhnutnosť napísať tento list. Čo takého to bolo?

Na predposledných stránkach onoho časopisu mi „udreli“ do očí dve fotografie nejakej zo súčasných moderných speváčok. Takéto fotografie môžeme vídať takmer vo všetkých časopisoch, ktoré v snahe „držať krok s dobou“ veľmi radi prezentujú najaktuálnejšie módne trendy odvážneho odhaľovania telesných vnád rôznych hviezd a hviezdiček súčasného šoubiznisu. Avšak so skutočnosťou, že sa s niečim podobným stretnem i na stránkach časopisu určeného dokonca i nižším vekovým kategóriám detí, s takouto skutočnosťou som naozaj nepočítal. A navyše, ak na jednej z fotografií bol vyzývavo zmyselný vzhľad spomínanej speváčky podporený aj jej veľavýznamne necudným gestom jej ruky!

Na základe takýchto skutočností si je človek chtiac nechtiac nútený položiť otázku, do akej miery si pracovníci redakcií rôznych mládežníckych periodík vôbec uvedomujú svoju zodpovednosť za všetko, čo prostredníctvom svojich časopisoch predostierajú tvárlivým dušiam detí a dorastajúcej mládeže. Je vari naozaj až tak veľmi nemoderné vyžadovať od každého, kto má na mládež určitý dosah a vplyv, aby ju ovplyvňoval a formoval predovšetkým hodnotami pozitívneho a konštruktívneho charakteru? Veď o čo žalostnejšia a úbohejšia je reálna, žitá skutočnosť, o to intenzívnejšie a cieľavedomejšie by malo byť úsilie všetkých ľudí, zodpovedných za výchovu detí a mládeže, aby sa do nich všemožným spôsobom vštepovali iba vyššie ideály hodné pojmu „človek“, s ktorých naplneným vnútrom by vo svojej dospelosti zmenili tento skazený svet k lepšiemu.

No a okrem nevyhnutnej čestnosti, láskavosti, ľudskosti a mnohých iných dobrých vlastností, ktoré musia byť v deťoch podporované a rozvíjané by tam určite nemala chýbať ani mravnosť! Mravnosť, ako úcta, v tomto konkrétnom prípade k žene, ktorej telo by rozhodne nemalo byť dráždivým a zmyselným spôsobom vystavované na obdiv najnižšiemu, priam živočíšnemu záujmu opačného pohlavia.

Z tohto pohľadu je naozaj otázne, či podobné ušľachtilé ideály môže našim deťom ponúknuť spevácka hviezda, ktorá síce na jednej strane obsadzuje popredné miesta hitparád, ale na druhej strane buduje svoj „imidž“ na provokatívnom odhaľovaní vlastného tela.

A ak by sme mali byť naozaj úprimnými, takýto ostrý rozpor medzi perfektnými profesionálnymi výkonmi a nezriadeným osobným životom, vulgárnym vyjadrovaním i celkovým chovaním sa prejavuje takmer u prevažnej väčšiny „hviezd“ súčasného šou biznisu. Z takéhoto, hlbšieho pohľadu je naozaj máloktorá z nich v skutočnosti hodná toho, aby sa okolo nej vytvárala gloriola „hviezdy“, ktorej fotografie si budú deti ako nejaký ideál a vzor lepiť do svojej izby.

V podceňovaní týchto skutočností je skryté hlboké podceňovanie osobnosti dieťaťa, pretože dieťa je omnoho vnímavejšie ako sa domnievame. Je totiž schopné vyciťovať i veci skryté hlboko pod povrchom a spolu s prezentovaním osôb, v nejakej činnosti výnimočných, prijíma i všetko ostatné, čo z danou osobnosťou súvisí. Týmto spôsobom sa mu priam do krvi dostáva pokrivený model štruktúry ľudskej osobnosti, u ktorej je prvoradý úspech, a to za každú cenu, i s využitím akýchkoľvek prostriedkov – aj nemorálnych, ak nám to k onomu úspechu môže napomôcť.

Dieťa si nakoniec uvedomí, že k ceste k úspechu je možné bez zábran využiť všetkého, čo sa ponúka. Aj nemravnosti, ako na oných spomínaných fotografiách „hviezd“, aj vulgárnosti, aj egoizmu, nečestnosti, klamstva, podvodu a podobne. Nie, deti nie sú hlúpe! Citlivo vnímajú skutočnosť v jej komplexnosti takú, akou ona naozaj je! Iba dospelí ich zvyknú podceňovať.

Vari naozaj takéto niečo má byť cieľom detských a mládežníckych časopisov? Vari nie je povinnosťou ich redakcií byť rovnako citlivými vo vnímaní reality ako deti samotné, pre ktoré je časopis určený? Nebolo by naopak omnoho prínosnejšie odkrývať a demaskovať plytkú prázdnotu uctievania „hviezd“, ktoré si to len veľmi málo zaslúžia?

Samozrejme, že nie je možné a nie je to ani chcené, aby sme mládeži nehovorili o realite takej, akou je, avšak je nanajvýš nezodpovedné, keď sa povie „A“ a nedopovie „B“! Lebo práve toto by malo byť náplňou mládežníckych časopisov – hovoriť skutočnú pravdu o živote, vniknúť pod povrch, odhaliť prázdnotu, strhnúť falošné, trblietavé pozlátko a ukázať skutočné, pravé ideály a kvality, naozaj hodné nasledovania. V tomto sa skrývajú obrovské, ale žiaľ nevyužité výchovné možnosti detských a mládežníckych časopisov, ktorých povinnosťou by malo byť ovplyvňovanie vývoja mladej generácie smerom k pozitívnejším hodnotám.

Veď v podstate duša dieťaťa je ako úrodné pole, do ktorého máme práve my dospelí povinnosť zasiať to najkvalitnejšie osivo, ktoré čisté detské vnútro, ako úrodná zem príjme a umožní mu rásť, aby po rokoch, až nastane čas, prinieslo bohatú úrodu, prinášajúcu radosť vychovávateľom, učiteľom, rodičom a celej spoločnosti.

Je však vrcholne nezodpovedné, ak do tejto panenskej pôdy detských duší sadí niekto, či už z nevedomosti alebo ignorancie burinu! Takéto niečo je doslova zločin, lebo táto úrodná pôda príjme všetko rovnako, dobré i zlé a všetko v nej potom rastie, aby prinieslo svoje plody. Dieťa totiž ešte nemá vybudovaniu pevnú hierarchiu hodnotového systému a absorbuje v prostej dôvere všetko.

Prvoradou povinnosťou ľudí, ktorí majú možnosť formovať osobnosť dieťaťa je jednoznačne napomáhanie k správnemu vývoju jeho tvoriacej sa hierarchickej hodnotovej štruktúry, schopnej reálne rozpoznávať správneho od nesprávneho a dobrého od zlého. Toto je prvoradou a najzásadnejšou povinnosťou nás dospelých vo vzťahu k deťom!

Všetko, o čom bolo hovorené samozrejme nesúvisí len s nejakými inkriminovanými fotografiami, nachádzajúcimi sa v určitom konkrétnom mládežníckom časopise. Súvisí to s celkovou koncepciou, obsahovou náplňou a grafickou úpravou všetkých časopisov, určených deťom a mládeži, ktoré by v nijakom prípade nemali odzrkadľovať súčasný úpadok, ale aktívnym spôsobom viesť deti a mládež k skutočným, vysokým ľudským hodnotám.

Zostáva teda dúfať, že predsa len dôjde k hlbšiemu zamysleniu sa kompetentných, k prihliadnutiu na vyššie uvedené skutočnosti a ku kvalitatívnemu posunú obsahovej štruktúry mládežníckych periodík smerom nahor. Tým bude môcť dôjsť k tomu, že vysoká a vedome udržiavaná miera pozitivity ich obsahu bude pozitívnym spôsobom vplývať na vývin, správne formovanie a zdravý osobnostný vývoj detí i dorastajúcej mládeže. Práve toto je totiž cieľ, o ktorý by sme my dospelí mali vo vzťahu k našej mládeži s plnou zodpovednosťou všetci spoločne usilovať. Inak im budeme dávať kamene namiesto chleba!

Prohlédnuto: 5135 x

Odpovědět

Odpovědi do této diskuse

Kto by ešte chcel ajfoun, nech sa hlási u súdruha Žinčicu..

Martin Horňák říká:

Sem slyšel, že se tady rozdávaj ajfouny, tak jsem tady, taky bych jeden chtěl, to rozdává Milan, nebo kde se mám hlásit?

Tak súdruh Žinčica jich tam ještě pár má, tak pospěšte.

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Nežijeme v materialistickém bludu, ale v Šupových bludech.

marně jsem mezi prezidentskými lístky hledal ten s Babišem, tak nějak nevím teda koho budu volit, snad toho Zemana, když je s Babišem kamarád

Milane, starýho psa novým kouskům nenaučíš, jediná možná šance je správnou výchovou dalších generací, ta stará garda musí prostě vychcípat aby se něco změnilo.

Zaujal mě západní svět.....co to je? Mám si snad myslet, že ruští či čínští oligarchové a magnáti jsou méně náročnější než američtí???? Vždyť je to úplně stejný :))))

JEZIS to je zase dlohy :(

Tak já dám něco kratšího....

Byl jsem tuhle koukat do sadu a vidím jak mám od myší totálně promyšenou ostružinu, díry jak od krtka, zkrz na zkrz....tak jsem je zahrabal, rozhlídnul se a říkám si, no že ty potvory bydlej tady pod tím vrbovým kmenem....tak ho odvalím a taky že jo, 3 jsem jedním šlápnutím holínky zničil, čtvrtá utekla, potvora. Takhle jsem přišel už o pár X letých stromků, což není příjemný. Pohled na mrtvý myši mě ale trochu uklidnil. (Loni mi žraly kabeláž v traktoru, pastička je zredukovala)

Ať žije rovnováha na Zemi.

Hrajes si na panaboha? :)

Martin Horňák říká:

Tak já dám něco kratšího....

Byl jsem tuhle koukat do sadu a vidím jak mám od myší totálně promyšenou ostružinu, díry jak od krtka, zkrz na zkrz....tak jsem je zahrabal, rozhlídnul se a říkám si, no že ty potvory bydlej tady pod tím vrbovým kmenem....tak ho odvalím a taky že jo, 3 jsem jedním šlápnutím holínky zničil, čtvrtá utekla, potvora. Takhle jsem přišel už o pár X letých stromků, což není příjemný. Pohled na mrtvý myši mě ale trochu uklidnil. (Loni mi žraly kabeláž v traktoru, pastička je zredukovala)

Ať žije rovnováha na Zemi.

Jo, hraju, jako všichni :)

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Česko Slovenský mravnostní konflikt

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: "Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout".

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O principu manipulace revolučními davy na Slovensku. Poučme se!

Tisíce slušných lidí, protestujících proti vládě na Slovensku má dojem, že na náměstí přišli sami a dobrovolně vyjádřit svou osobní nespokojenost. A přece to není pravda! A přece jsou skrytými silami v pozadí manipulováni jako stádo ovcí, které naivně bojuje za temné cíle těch, kteří jej manipulují. Procitněme proto a pochopme, na jakém principu to funguje.

Neuvěřitelně propastné jsou hlubiny zla a normálnímu, slušnému člověku je nepochopitelné, čeho všeho jsou schopní lidé, sloužící tomuto principu. Jaké jsou schopni lsti, zákeřnosti, přetvářky, podvodu a lži. Takové něco se doslova vymyká pochopení dobrosrdečných, slušných lidí, kterým jsou podobné věci bytostně cizí. Avšak právě proto jsou v současnosti služebníky tohoto destruktivního principu slušní lidé na Slovensku nedůstojně manipulováni!

Většina z nich přichází na náměstí vyjádřit své lidské a občanské rozhořčení nad vraždou novináře Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zároveň přicházejí vyjádřit svou nelibost vůči současné vládě, která již delší dobu selhává v základních mravních principech.

A mají pravdu! Mají pravdu v tom, že vláda je prohnilá, protože dlouhodobě kryje nekalou činnost vícero svých členů, jakož také mnohých, vládě blízkých osob. Vládě Roberta Fica se dostává také z hlediska vyšších zákonitostí přesně toho, co si ve své aroganci moci, nerespektující základní mravní principy zaslouží. Neboť jak se říká, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Proto slušní lidé na náměstích zcela oprávněně požadují novou kvalitu a čisté ruce. A právě v této změně nekvality za novou kvalitu vidí oprávnění a hlavní účel všech demonstrací, které v současnosti probíhají na Slovensku.

Toto vše je však pouze částí celkové pravdy! Je to pouze lícová strana mince! Ale jak víme, každá mince má také svůj rub! Avšak právě tento rub, tuto odvrácenou tvář současného dění není většina slušných lidí schopná vnímat, protože se ve své zvrácenosti jednoduše vymyká hranicím chápání průměrného, pozitivně uvažujícího člověka.

Oním tragickým a děsivým rubem současného dění je skutečnost, že síly, bažící po moci a dokonale znalé naivity dobrosrdečných lidí, promyšleně a rafinovaně manipulují jejich legitimním rozhořčením ze společenské a politické situace, aby dosáhly své vlastní cíle. Vědomě tedy manipulují s jejich legitimním odporem vůči prohnilé vládě a také s jejich oprávněným rozhořčením nad vraždou dvou mladých lidí. Lidé byli vyburcováni, aby vyšli do ulic, svrhli vládu a vyvolali rozvrat společnosti. A v tomto rozvratu se má vyprofilovat nová státní moc, která bude mnohem více nakloněna prozápadním, a vůči Slovensku destruktivním snahám.

Současné demonstrace, na kterých projevují slušní lidé své oprávněné rozhořčení se tedy ve skutečnosti dějí v režii transatlantických struktur a jejich domácích přisluhovačů, kteří se touží dostat k moci a okrást národ o vše, co mu ještě zbylo. O pitnou vodu, o půdu, nebo o podniky ve vlastnictví státu. Jde zde tedy ve skutečnosti jenom o boj o moc a o geopolitický vliv, přičemž k dosažení tohoto účelu dokonale posloužilo promyšlené zneužití oprávněného rozhořčení slušných lidí z vraždy novináře a z prohnilé vlády. A slušní lidé ve své naivní dobrosrdečnosti nepoznávají, jak se tímto způsobem stali pouze nástrojem v cizích rukou, určeným k dosažení vytčených cílů. Dále bude následovat už jenom dění v duchu slov: po použití odhodit!

Jde o osvědčený postup, který byl už mnohokrát v různých částech světa úspěšně aplikován. Ať už v Libyi, v Sýrii, nebo na Ukrajině. No a konečným cílem toho osvědčeného, manipulujícího zneužívání oprávněné nespokojenosti slušných lidí, v režii transatlantických destruktivních sil nebylo dosud nic jiného, než destrukce. Destrukce společnosti a národa, z níž vždy nakonec profitují pouze tyto zákeřné skryté síly a jejich poslušní domácí lokajové. Ale nikdy ne národ, protestující za zlepšení domácích poměrů.

Mnozí ze slušných lidí, kteří jsou dnes na Slovensku ve svém oprávněném rozhořčení ze současné vlády takto manipulováni jsou věřící. A tito věřící, ale také všichni ostatní by měli vědět, že Kristus, dokonale znající zákeřnou záludnost zla, nás před ní varoval slovy: Dávejte si dobrý pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale uvnitř to budou draví vlci!

A přesně takovými vlky jsou současní opoziční, nevládní a západní beránci, nabádající slovenský národ ke svržení vlády. Jsou to vlci, kteří slušné lidi oklamali svým rouchem beránka a prostřednictvím jejich oprávněných protestů se snaží dosáhnout svých dravčích cílů. Štvou národ proti současné vládě mafiánů a zlodějů, aby po jejím násilném svržení sestavili svou vlastní vládu ještě horších zlodějů, mafiánů a lichvářů. A navíc zaprodanců a slepých poskoků západu.

Milí slušní lidé, protestující na náměstích! Vaše oprávněná nespokojenost se stala pouhým nástrojem v rukou transatlantických struktur, jejichž lokajové, to jest většina opozičních poslanců, nevládní organizace, mainstreamová média, herci, spisovatelé a jiní pseudo intelektuálové se snaží o převzetí moci. O nic jiného tu nejde! Nejde vůbec o vaše dobro, ani o dobro slovenského národa! Jde jen o nastolení takové vlády, která by byla mnohem vstřícnější záměrům transatlantických sil k dosažení úplného zotročení a rozkradení Slovenska, než byla současná vláda Roberta Fica.

Kdysi dávno žil národ Inků. Inkové sami sebe nazývali dětmi Slunce. A přestože šlo o národ maximálně dobrosrdečný, bílí dobyvatelé mu přivodili strašný konec. Tento národ byl totiž tak dobrosrdečně naivní, že nedokázal čelit lsti, přehnanosti a zákeřnosti bílého člověka, s jeho touhou po zlatě a moci. Byli totiž jednoduše jako beránci, neschopní čelit vlkům.

Poučení, které by si z toho mohli vzít všichni současní slušní lidé na Slovensku je následující: člověk může být sám o sobě dobrý, slušný, čestný a mravní, ale protože žije ve světě zla, lstivosti a bezohlednosti, musí být zároveň nutně ostražitý! Má žít ideálu dobra, ale musí si být také vědom úkladů, úskoků a zákeřnosti zla! Musí se mít před ním na pozoru, protože jinak, ve své dobrosrdečné naivitě utrpí nevyhnutelně škodu. Svým nedostatkem ostražitosti a bdělosti totiž umožňuje zlovolným, aby ho oklamali, aby jím manipulovali a jeho dobrosrdečnosti zneužili k dosažení svých vlastních, zištných, mocenských a bezohledných cílů, zaměřených v konečném důsledku právě proti těmto dobrákům.

A mimochodem, pokud mluvíme o osudu indiánů, zejména těch severoamerických ve vztahu k bílým dobyvatelům, je to něco víc než symbolické. Mezi bělochy a indiány bylo uzavřeno mnoho vzájemných smluv, z nichž běloši porušili více než devadesát procent, což je historicky dokázáno. Indiáni totiž smlouvám naivně důvěřovali, zatímco pro bělochy to byli téměř vždy jenom akty lstivosti, prostřednictvím kterých postupně připravovali naivní indiány o další a další území. Až je nakonec zákeřně zbavili jakýchkoliv práv na svou vlastní zemi a zvřeli do rezervací.

A tento princip falešné lstivosti, jehož prostřednictvím služebníci principu zla dosahují svých vlastních zištných cílů se stal v posledních desetiletích nedílnou součástí americké zahraniční politiky. Jde o princip, který je již samozřejmě moderním způsobem sofistikován, ale ve svém základním rysu je to stále stejné. Právě takovýmto způsobem to bylo efektivně uplatněno vůči mnohým národům světa, které byli nakonec zbaveny všeho ekonomického a přírodního bohatství a stali se cizinci na svém vlastním území.

A tento osvědčený princip lsti, kdy jedna strana naivně prvoplánově věří, že věci se dějí ve jménu dobra a spravedlnosti, zatímco druhá strana od samého začátku zneužívá tuto dobrosrdečnou naivitu na dosažení svých vlastních, nekalých cílů, tento osvědčený princip manipulující lstivosti se v současnosti odvíjí před našima očima v přímém přenosu na náměstích na Slovensku.

A nakonec ještě jedna důležitá věc. Skutečný vzestup národa se nikdy nerodí z pokřiku davů! Skutečný vzestup národa se odvíjí jedině od vnitřního, duchovního, morálního a mravního vzestupu každého jednotlivce, tvořícího základní buňku národa.

Neboť jedině národ, usilující o dobro, spravedlnost, lidskost a ušlechtilost může doufat, že se mu dostane společenské a politické reprezentace stejných kvalit. Právě takto to totiž funguje na základě železné logiky zákona zpětného působení, činného v našem univerzu, jehož prostřednictvím se každému jednotlivci, ale také každému národu dostane přesně toho, co si zaslouží. Bez zásadní vnitřní změny k lepšímu je proto jakákoliv vnější změna vlády vždy jenom kosmetická a kontraproduktivní.

V roce 1989 jsme byli nespokojeni se socialistickým zřízením a svrhli jsme ho, protože jsme se cítili být utlačováni a doufali jsme, že bude lépe.

Dnes, v roce 2018 jsou lidé opět na náměstích, protože nejsou spokojeni s vládou a doufají, že když vládu svrhnou, budou se mít lépe.

Je však téměř stoprocentně jisté, že se tím nic zásadního nezmění, protože lidé samotní se duchovně nezměnili a zůstávají stále stejnými. A proto tak, jako jsme v roce 89 změnili jenom tehdejší formu útlaku ideologie na novou formu útlaku kapitálu a peněz, tak v roce 2018 změníme pouze Ficovu nemorální vládu, za novou vládu přesně stejných, ne-li ještě více nemorálních lidí s jediným zásadním rozdílem: že budou mnohem více vycházet vstříc záměrům transatlantických struktur, které se v skrytu samy, prostřednictvím svých nastrčených a financovaných loutek podílejí na organizování nepokojů.

Změnou vlády se tedy v podstatě vůbec nic nezmění, pokud se nezmění současný politický systém. Ve světě již existují dobré a fungující příklady, jak by se to dalo po novém. Třeba princip přímé demokracie ve Švýcarsku.

Ale ani to není samospasitelné, pokud národ samotný neprocitne duchovně, morálně a mravně. Neboť pouze morální, mravní a duchovní pozvednutí národa mu může přinést spravedlnost, čestnost a lidskost, za které v současnosti bojuje na náměstích. Tohoto cíle však nikdy nedosáhne skandováním, ani demonstracemi, ale jedině snahou každého jednotlivce, nebo minimálně alespoň větší části národa o spravedlnost, lidskost a čestnost. Jedině pak budeme moci mít nakonec takovou vládu, která bude sama reprezentovat všechny tyto kvality.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.

Odpovědět do diskuse

© 2018   PermaWeb   Využívá technologii

Odznaky  |  Oznámit problém  |  Podmínky služby